Mojmír Hampl pro Týdeník Echo

Smutek platícího občana v pandemickém běsnění

OPOZICE PROMEŠKALA PŘÍLEŽITOST, JAKÁ PŘICHÁZÍ JEDNOU ZA POLITICKÝ ŽIVOT

Nepíšu často texty v ich-formě. Ostatně sám jako čtenář je nemám moc rád. Pokud totiž nejde vysloveně o reportážní psaní, působí na mě někdy jako trochu laciná snaha udělat bezpracně dramatičtější a zbytečně osobní něco, od čeho by autor snad mohl zvládnout udržet odstup. Ale tohle vlastně je osobní reportáž.

O pocitech jednoho občana, který se svou zemí prožil několik měsíců „boje s koronavirem“ a cítí se smutnější než na jeho začátku. Boje, který začal nejen v Česku pozoruhodně snadno střídat akutní a latentní fáze. Přitom se těžko odhaduje, kdy první přejde v druhou. Kdy budeme uvolňovat opatření a kdy zpřísňovat, kdy nasazovat roušky, kdy sundávat. Kdy zakazovat cestování a vyžadovat karanténu a kdy zase naopak lákat turisty, aby vůbec přijeli. Boje, z něhož hrozí stát se dlouhodobá součást našich životů. (Představuji si často s hrůzou, že budu jako vrásčitý stařík nevěřícím vnukům a vnučkám vysvětlovat, jaké to bylo žít v časech, kdy roušky nikdo nenosil a cestovat letadlem bylo celkem normální). A to také či zejména proto, že za celou dobu jeho střídajících se horkých i studených fází nezačalo být zřejmé, co má být jeho konečným cílem, jak se pozná vítězství a je-li vůbec možné.

Rezignované obecenstvo buď přestalo odpověď na tuto otázku požadovat, nebo si ji ani nekladlo. V medicíně je to pravda těžší než ve válečnictví, kde rudý prapor nad Reichstagem dost jasně naznačuje, že válka skončila a kdo je vítěz. I tak bych ale čekal, že budeme o žádoucím konečném stavu našeho zápolení s nemocí covid-19, a tedy okamžiku definitivního návratu k normálu, vědět skoro po půlroce víc. Vždyť jsme kvůli němu provedli bezprecedentní kroky zcela nemyslitelné ještě před pár měsíci – od zavírání ekonomiky, škol či hranic a omezování výroby až po rozklad konsenzu o potřebě dlouhodobé rozpočtové odpovědnosti v naší zemi či vznik prvního masivního společného dluhu Evropské unie v dlouhých dějinách její integrace.

Nepřijímám přitom větu, že k normálu se už nevrátíme a roušky či riziko „lockdownu“ jsou zde napořád. To by byla jen odevzdaná reakce člověka podvoleného nadsazené hrozbě, která byla nepřiměřená zvoleným metodám reakce hned od počátku (to si myslím výrazně menšinově od prvního dne já), ale rozhodně pak při dnešním stavu poznání (myslí si již nemálo jiných, včetně celé řady lékařů a medicínských odborníků). Že třeba budou čísla o smrtnosti nemoci a její nakažlivosti nespolehlivá a často nepoužitelná kvůli nereprezentativnímu vzorku nakažených a testovaných, tuší řada expertů již dlouho. Koneckonců ex post úpravy oficiálních českých statistik o nemoci to jen potvrdily.

Pro mě osobně není rouška symbolem ochrany života mé rodiny a mého, ale symbolem nenormality a nesvobody. A covid-19 není mor. Přesto jsme se k němu skoro tak od počátku chovali. Proč to? Nejspíš zafungovaly tři vlivy.

1) Jako bohatá a tím trochu zhýčkaná západní civilizace máme patologický strach z jakýchkoli rizik. Asi logicky: o cokoli se může bát jen ten, kdo něco vůbec má. Jsme tedy ustrašená, křehká a tím velmi psychicky zranitelná komunita. A hodnota života stojí v naší civilizaci navíc velmi vysoko, což je náš skvělý rys. (Jak vlastně můžeme vůbec ještě někoho nechat svobodně jezdit na motorce, že?)

2) Většinu informací i o relativně blízkém okolí díky pokročilé dělbě práce získáváme ne přímo, ale zprostředkovaně, z médií. A ta milují katastrofy. Jako jedna z mála věcí ještě v době přesycení publika málo hodnotnými informacemi i dezinformacemi všeho druhu opravdu prodávají. Nová nemoc kosící lidi po desetitisících byla od počátku téměř dokonalá katastrofa ubíjející jakékoli kritické myšlení. Zvolte místo sousloví „nová respirační choroba“ tajuplně znějící název „koronavirus“ a i sémanticky má nákaza vyhráno.

3) A při útlumu kritického myšlení se vždy najde dost politiků s pocitem, že právě oni byli stvořeni pro daný velký moment, který jen jen čekal na jejich zázračné řídící schopnosti, aby mohl být vyřešen.

Přidejte k tomu špetku kolektivního vědomí, že věci týkající se zdraví by měl mít na starosti finančně erár, a to bez omezení, a máte krásnou třaskavou směs, která vede přímo k heroickým zásahům do života společnosti. Ne, netýká se zdaleka jen Česka.

V domácích podmínkách ovšem měl a má zápas s koronavirem svůj kolorit. Strachem o sebe paralyzovaný Miloš Zeman zalezlý jako jezevec v noře na zámku v Lánech, který pak povýší ve zmateném projevu na novou úroveň význam slova chucpe – to když začne mluvit v souvislosti s pandemií o „odvaze“. Osoby, kterým běžně nevěříte ani malé věci, se pokoušejí o velké: Ing. Andrej Babiš jako mistr mikromanagementu a neúcty k nejbližšímu okolí, v nichž spolehlivě utopí cokoli, co by mohlo připomínat plán, organizovanost nebo systém. Plukovník Roman Prymula, člověk bez prověrky a s pikantní minulostí, kterému zjevně vadí vše, co mu nesalutuje. A mistryně agresivních útoků na řečníky Michaela Jílková, která právě jemu s nekonečnou devótností, kterou překonává jen David Železný, sděluje: „My vám, pane profesore, věříme.“ Amen. Zřejmě chce mluvit za všechny koncesionáře České televize, která se stává hlavním zpravodajem „katastrofy“ a klíčovým komunikačním kanálem vlády. Veřejnoprávní se stává nerozeznatelné od komerčního. Roušková lobby kupuje a prodává ve velkém. Tolik peněz bez kontroly už dlouho nikdo z veřejného neplatil. Stát, který umí dobře plošně zakazovat, špatně cíleně, účinně a včas pomáhat.

Inu, pomohou si sami lidé. My občané to bereme statečně, zodpovědně a velmi disciplinovaně. Kdo říká, že jsme národem švejků?Dva elektorátyUž dlouho se mi zdá, že v Česku žijí vedle sebe dva elektoráty. Ten první, který svým voleným zástupcům odpustí úplně všechno. Typičtí voliči dnešního prezidenta a premiéra. A ten druhý, který svým voleným zástupcům neodpustí skoro nic. Ten má bohužel tu politickou „nevýhodu“, že mu na spoluobčanech z toho prvního elektorátu též záleží a bere na ně ohledy. Naopak to ovšem vůbec neplatí! Přitom ten druhý je typicky elektorát aktivních, samostatných, svobodomyslných a často vzdělaných lidí s rozhledem. Tento druhý elektorát svým voleným zástupcům neodpouští zejména korupci, protože ji bere jako vykrádání svých vlastních kapes. On do erárního platí. Voliči elektorátu prvního typicky z cizích kapes, z erárního, žijí. Ať už jsou jako agrodotační buržoazie bohatí, nebo chudí či závislí. Proto jim ani na loupežích ze společného tolik nezáleží. Jen když se něco z eráru dostane i k nim.

Politická aréna dnes pro mě vypadá jako neustávající boj o voliče onoho prvního elektorátu. O ty druhé, mezi než se též počítám, už jako by nikomu nešlo. Jsou nároční, na běžnou politickou agitaci nemají čas. Jen celou tu show, které se říká stát, svými daněmi platí. I dotace těm nejbohatším i podporu potřebným. Pracují, platí hypotéky. A dělat to budou dál. Takže je možné je ignorovat.

Koronakrize to znovu odhalila. Řada lidí akčních a sebevědomých, podnikatelů, majitelů firem, živnostníků, zástupců svobodných povolání, aktivních zaměstnanců, byla v nadprůměrné míře skeptická ke správnosti drastických plošných restrikcí a nedůvěřivá ke schopnostem stávající vlády dělat věci přiměřeně a správně. Ale říkala si to potichu. Mezi sebou. Nikdo nemluvil za ně.

Nahlas začali mnozí mluvit postupně. Silně pak s pokusem rozsáhle zarouškovat zemi znovu od 1. září, který skončil bolestným veřejným ponížením ministra zdravotnictví.

Tím jsme u opozice. Ta nejspíš promeškala příležitost, jaká přichází jednou za politický život – ukázat, že někdo stojí na straně těchto lidí, kteří se ve větší míře (nikoli výlučně) koncentrují ve druhém elektorátu. Jako by i ona projevovala bázeň. Z celé situace, z vlády, z viru, ale také z voličů elektorátu prvního, který ji volit nikdy nebude. Myslela si, že když státotvorně podpoří vládu v první vlně restrikcí, vláda se jí za to odmění. Ta to očekávaně vzala jako slabost.

Když se začala vláda holedbat, v jak skvělém stavu byly veřejné finance před příchodem koronakrize, nepřipomněla jaksi, že rezervy na špatné časy vytvářely obce a kraje, které se též započítávají do veřejných rozpočtů. Nikoli vláda. Nezdůraznila, nebo jsem to neslyšel dost, jak amatérsky a arogantně k daňovým poplatníkům a jejich penězům prezentuje vláda nová a nová čísla o deficitu rozpočtů v roce, kdy musí být deficit velký, ale stále též odůvodněný. A jak pomalu bourá klenot této země, tedy rozpočtovou stabilitu, pro léta příští. Jak často nevhodná a přitom drahá byla pomoc reálné ekonomice. Nekonečný proud.

V něčem zkrátka člověk má jasno a v něčem mu nechtěně pomůže koronakrize. Můj letitý kolega to formuloval lépe než já: Na výměnu je zralá nejen vláda, ale i opozice.

Autor: MOJMÍR HAMPL ekonom, zakládající člen občanské iniciativy KoroNERV-20.