KoroNERV-20 hledá pro Česko univerzální vakcínu. Odolnost a prosperitu mu zajistí investice do vzdělávání

Praha, 23. 6. 2020 – Před více než třemi měsíci společnost paralyzovala koronavirová krize. Občanská iniciativa KoroNERV-20 složená z expertů napříč spektrem oborů od té doby hledá univerzální vakcínu, která by Česko ušetřila od dlouhodobé bolesti a dostala ho do formy. Nyní přináší k odborné i veřejné diskusi seriál doporučení pro oživení ČR nazvaný KoroNEXT-2025. Jeho první kapitolou je oblast školství. „Mluvíme-li o financování vzdělávání, mluvíme o vysoce zhodnotitelných investicích, ne o nákladech. Pojďme využít tohoto experimentálního období k posunu do první ligy inovativních, proměnlivost světa zúročujících společností,“ říká za KoroNERV-20 jeden z autorů konceptu Bob Kartous.

Globální koronavirová krize zasáhla do života celých společností. Ukázala, že v mnoha ohledech je hypertechnologická společnost relativně vysokého životního standardu velmi křehká. Ukázala ovšem také, co je potřeba učinit ke zvýšení odolnosti a v souvislosti s tím k zjištění budoucí prosperity. Jednou z nejvíce ovlivněných oblastí je školní vzdělávání. Po třech měsících jsou už jednotliví aktéři, experti i politici a úředníci pověření řízením vzdělávacího systému schopni lépe odhadnout, jaké příležitosti a rizika několikaměsíční uzavření škol přechod na distanční výuku prohloubilo, či způsobilo. S ohledem na šok, který bezpečnostní opatření přinesla ekonomikám, se ale zároveň otevírá otázka budoucnosti rozvoje vzdělávání jako nejsilnějšího generátoru mnohovrstevné perspektivy individuálního i společenského života ve 21. století. Jinými slovy, nejde jen o to, jakým způsobem bude stát pracovat s bezpečnostními opatřeními v případě dalších vln Covid-19 a nakolik to postihne školy. Jde také o to, jaké vzdělávání bude pod vlivem následků pandemie vzdělávací systém poskytovat, zda bude posílena snaha podporovat vzdělávání jako nejdůležitější investiční oblast, nebo zda převládne potřeba snižovat výdaje rozpočtu “as much as possible” a kdekoliv, kde to rozpočtová pravidla umožňují. Mezi těmito krajními variantami se odvíjejí scénáře dlouhodobé perspektivy České republiky.

Situace

Následkem rychlého šíření nové koronavirové infekce z čínského epicentra ve Wu-chanu došlo v průběhu první třetiny roku 2020 v mnoha evropských zemích k přijímání zcela bezprecedentních bezpečnostních opatření. Cílem těchto opatření bylo a je kontrolovat rychlost šíření koronaviru a ochrana rizikových skupin obyvatel, jimž může virus způsobit vážné či fatální zdravotní komplikace.

Česká republika patří k těm zemím, jejichž politická reprezentace rozhodla o přijetí relativně přísných opatření. Jejich společným jmenovatelem bylo omezení jakékoliv větší koncentrace lidí v uzavřeném i venkovním prostoru. Kromě obchodů, restaurací, sportovišť, kulturních zařízení a událostí byla bezpečnostní opatření plošně aplikována i na veřejné školství (základní, střední a vysoké). V celkovém součtu, včetně řady uzavřených mateřských škol, se toto dílčí opatření dotklo a dotýká bezmála 2 milionů dětí a mladých lidí.

Okamžité uzavření většiny škol (od 12. 3. 2020) postavilo přímé aktéry vzdělávání (žáky, studenty, rodiče a učitele) před nutnost adaptovat se doslova ze dne na den na situaci, v níž je možné využívat pouze nástrojů distanční komunikace a potřebě přizpůsobit tyto možnosti podmínkám vzdělávání.

Podle bleskového průzkumu České školní inspekce[1] se do distančního vzdělávání zapojila významná většina českých škol. Zároveň ale tento průzkum ukázal na velké rozdíly na krajské, lokální i vnitřní úrovni jednotlivých škol. Z rozhovoru s představiteli České školní inspekce vyplývá, že nouzový stav zdůraznil a vyostřil rozdíly, které v českém regionálním školství jsou. Jde o sociální prostředí, v němž škola působí a z něj vyplývající míra zátěže, kterou si žáci přinášejí, kompetence učitelů a ředitelů škol, ale i digitální infrastrukturu a technické vybavení na straně škol i žáků.

Vypovídající hodnota průzkumu je navíc limitována způsobem sběru informací (telefonický rozhovor s ředitelem školy). Je vysoce pravděpodobné, že následná hloubková šetření a jejich závěry identifikují větší rozmanitost v přístupu škol i to, co je vlastně řediteli (učiteli, rodiči) považováno za distanční vzdělávání a jakou míru využití online nástrojů považují za dostatečnou.

Je pravděpodobné, že celkově došlo ke skokovému zvýšení kompetencí učitelů ve využívání digitálních technologií ke komunikaci i k výuce. Během tří měsíců trvání nouzového stavu a postupného (omezeného) otevírání škol se vysoce pravděpodobně zvýšil počet těch učitelů, kteří překročili své dosavadní limity a začali využívat komunikační a výukové platformy a obsahy, jež do té doby nepoužívali. Míra zachování těchto dovedností může být vzhledem k relativní jednoduchosti uživatelského ovládání zřejmě vysoká, otázkou však zůstává, nakolik budou učitelé ochotni integrovat nově nabyté dovednosti do standardního průběhu vzdělávání. Stejně jako například v oblasti práce[2], i v oblasti vzdělávání existuje velký potenciál k tomu, transformovat jinak velmi rigidní prostředí škol, více ho aktualizovat v kontextu virtuálně-fyzické existence, vytvořit responzivní prostředí citlivější na dynamiku socioekonomických změn. Zároveň ale koronavirová krize přinesla rizika, která nelze bagatelizovat, ať už je to možnost rozpadu společenského a právního konceptu povinného vzdělávání, jenž zajišťuje kulturní reprodukci a reguluje socioekonomické rozdíly ve společnosti, nebo náchylnosti k úsporám v oblasti vzdělávání.

Příležitosti a rizika z nouzového stavu lze shrnout následovně:

Příležitosti:

  • Technologický posun v řádu let – část vzdělávacího systému zvýšila svou digitální gramotnost v oblasti komunikace a využívání/tvorby vzdělávacích obsahů.
  • Změna pedagogického přístupu k žákům – distanční vzdělávání přivedlo ty učitele, kteří se rozhodli k pokročilému využití komunikace na dálku, k pokročilým úvahám o dialogu s žáky a studenty, zadávání práce, poskytování zpětné vazby.
  • Transformace obsahu vzdělávání – ředitelé a učitelé, kteří pokročilým způsobem vstoupili do distančního vzdělávání, referují o snaze zamyslet se nad obsahem v jednotlivých vzdělávacích oblastech. O tomtéž svědčí rodiče, kteří se v nouzovém stavu stali přímými vzdělavateli a se vzdělávacím obsahem se tak dostali do přímého kontaktu.
  • Prohloubení komunikace mezi aktéry vzdělávání – zejména mezi učiteli a rodiči docházelo v řadě případů k mnohem intenzivnějšímu předávání informací a vyjasňování svých pozic ve vztahu ke vzdělávání dětí a dospívajících.
  • Potřeba lepší infrastruktury – školy i řízení vzdělávacího systému získaly nezvratný důkaz o tom, že je třeba zlepšit digitální infrastrukturu vzdělávacího systému a umožnit i těm žákům a studentům, kteří pocházejí ze slabého sociálního prostředí, rovnocenný přístup ke vzdělávání.
  • Propojování formálního s neformálním vzděláváním; flexischooling[3] jako reakce na dynamiku světa – s nově nabytými zkušenostmi a dovednostmi, ale i s poznatky o tom, že některým žákům a studentům více vyhovuje distanční způsob výuky, mohou školy lépe individualizovat vzdělávání a také otevřít školu více do virtuálně-fyzického prostoru.
  • Krize nabízí lidský potenciál  a vede více schopných k hledání ekonomické jistoty – na trhu práce je možné najít více schopných lidí, kteří v době krize přirozeně hledají jistotu ekonomického zajištění. V souvislosti s tím by mohlo dojít k legislativnímu uvolnění kvalifikačních předpokladů pro výkon učitelství pomoci k oživení učitelské profese (již v legislativním procesu).

Rizika:

  • Zesilování nerovnosti v přístupu ke vzdělání – koronavirový nouzový stav zdůraznil rozdíly v kvalitě i dostupnosti vzdělávání. Ať už na úrovni regionů, škol, jednotlivých učitelů či rodin, tři měsíce v režimu distančního vzdělávání ukázaly, že přístup ke vzdělávání a jeho kvalita mohou oscilovat mezi naprostou izolací a plnohodnotným využitím technologických možností v kombinaci s pochopením krize jako vzdělávací šance.
  • Zpět do stavu před krizí – udržení získaných zkušeností a dovedností je nejasná. Experimentem nouzového stavu objevené možnosti (využití technologií, komunikace aktérů, propojování formálního s neformálním vzděláváním) mohou být opět utlumeny. Nebudou-li školy, učitelé, ale i rodiče podporováni ze strany řízení vzdělávacího systému v tom, aby nadále se získanými poznatky pracovali a integrovali je do běžného vzdělávání, je velmi pravděpodobné, že se tak stane pouze tam, kde k tomu již nyní existují podmínky a vůle. To by v konečném důsledku pouze posílilo rozdíly v dostupnosti a kvalitě vzdělávání.
  • Nízká schopnost řízení vzdělávacího systému identifikovat příležitosti a využít je při implementaci Strategie vzdělávací politiky 2030+ – transpozice, přenesení strategických záměrů do praxe veřejného vzdělávání je v ČR dlouhodobě na nízké úrovni. Schopnost a ochota řízení vzdělávacího systému pojmenovat a zavádět potřebné inovace, stejně jako systematicky překonávat překážky pro jejich praktické usazení v systému, utváří dlouhodobé riziko, které je nutné brát v potaz i v postkoronavirové éře.
  • Ohrožení povinného vzdělávání – tlak na omezení povinnosti školní docházky může sílit. Řada rodičů, jejichž zázemí umožňuje poskytnout dětem dostatečné vzdělávací stimuly bez nutnosti pravidelné přítomnosti ve škole, bude pod vlivem vlastních životních podmínek vyvíjet tlak na změnu současné právní úpravy povinného vzdělávání. Může tak dojít k situaci, kdy tito rodiče získají možnost volnějšího režimu pro své děti, zároveň ale dojde k ohrožení nemalé části dětské populace, která vyrůstá v sociálně nepodnětných podmínkách, v prostředí, jež neklade takový důraz na vzdělávání a nezdůrazňuje jeho potřebnost.
  • Snaha omezovat investice do vzdělávání v důsledku rozpočtového deficitu – částečné zaškrcení ekonomiky a paralelně potřeba pomáhat ekonomicky postiženým občanům a firmám vede k okamžitému nárůstu schodku státního rozpočtu v řádu stovek miliard korun. Vláda, s péčí řádného hospodáře, musí nutně hledat možné úspory. Rizikem postkoranvirové éry bude snaha hledat úspory ve všech objemných kapitolách rozpočtu. Vzdělávání je z hlediska tohoto parametru hned na druhém místě. Redukce investic do vzdělávání, jež by znamenala zejména omezení rozvoje lidského potenciálu ve školství, by pravděpodobně podpořila všechna předchozí uvedená rizika.

Scénáře vývoje

Předkládáme možné scénáře vývoje v oblasti veřejného školství na regionální úrovni v České republice v koronavirové a postkoronavirové době (horizont 5 let). Uvědomujeme si, že budoucí vývoj se bude pravděpodobně odehrávat ve složitější a komplexnější dynamice, přičemž se do něj budou promítat v současnosti hůře odhadnutelné faktory (trvání koronavirové pandemie a její proměnlivost, realizace bezpečnostních opatření, ekonomická adaptabilita, politické dění…). Scénáře mají pomoci usnadnit uvažování o využití příležitostí a o hrozbě naplnění rizik, případně o způsobu utváření vzdělávací politiky. Nabízíme také odhad jejich pravděpodobného naplnění a preferenci platformy KoroNERV-20.

1. Vzdělávání jako politika prosperity, odolnosti, relativní stability v období prudkých změn, inovativní reakce na proměnlivost a zvyšování vnitřní společenské soudržnosti.

Koronavirový nouzový stav přinese české společnosti zásadní poznání: Společnost 21. století by měla být připravena na předem špatně odhadnutelné či zcela neočekávané události globálního rozsahu (tzv. šedé nosorožce a černé labutě), jež mají okamžitý (případně prudký či velmi rychlý) a dlouhodobý vliv na život ve všech jeho rovinách. Nejvíce postiženy dopady takových fenoménů budou společnosti, které postrádají vyšší míru krátkodobě se přizpůsobit s cílem omezit negativní externality a dlouhodobě využít změn ve vlastní prospěch. Jedná se o společnosti, jejichž ekonomika se nachází ve stadiu relativního technologického zpoždění. Česká republika je v tomto ohledu v pomyslném druhém koši světového srovnání.[4] Ekonomika ČR je do značné míry závislá na subdodavatelských řetězcích a nedisponuje konkurenceschopným podílem vlastní přidané (a reinvestované) hodnoty. Aby tomu tak bylo, je třeba zvýšit podíl vlastních výzkumných, technologických, ekonomických a společenských inovací. K tomu je ale třeba výrazně posílit úroveň vzdělávání, jelikož míra inovací je přímo závislá na procentu populace schopné “číst” dostatečně rychle a přesně dynamiku vývoje a reagovat na něj se schopností předvídat širokou škálu potřeb, případně určovat charakter “hry” (jít tam, kam puk směřuje, ne tam, kde je). Aby bylo možné vytvořit takové prostředí, je nutné investovat do vzdělávacího systému dle následujících priorit: podpora lidského potenciálu na úrovni ředitelů a učitelů, důsledná realizace strategie 2030+ včetně analýzy příležitostí a rizik a pilotáže “pop up” inovací koronavirové nouze, podpora digitální infrastruktury, vnitřní i vnější transformace vzdělávací struktury, redesignu klíčových výstupních a vstupních zkoušek (přijímaček, maturit). Vláda i zřizovatelé proto v následujících letech zvýší důraz na podporu škol ve výše uvedených ohledech, což bude z ekonomického hlediska znamenat vynětí vzdělávání z možných zdrojů snižování rozpočtu a naopak navýšení investic.

Pravděpodobnost naplnění scénáře: 15 %.

Scénář preferovaný platformou KoroNERV-20.

2. Vzdělávání jako dílčí oběť koronavirové krize. Částečné poučení, asymetrie ve využití know-how získaného z experimentální situace. Nesystémový inovační progres s nerovnoměrnou distribucí benefitů.

Vláda a někteří zřizovatelé pokračují v mírném navyšování investic do vzdělávání. Zvýšené investice směřují primárně k uspokojení mandatorních výdajů (platy učitelů), případně na podporu zájmů nejsilnějších stakeholders (průmyslová lobby, vlivní rodiče). Implementace cílů strategie 2030+ probíhá v duchu a tempu dosavadních snah o naplňování strategických záměrů, s rozdílnou úrovní progresivity v závislosti na regionálních a lokálních podmínkách. Dochází k neúplné realizaci analýzy příležitostí a rizik, které přinesl koronavirový nouzový stav, s odlišnou dynamikou využití inovačního potenciálu podmíněného regionálními a lokálními podmínkami. Zcela konkrétně: stát sám o sobě není schopen uchopit příležitosti a eliminovat rizika, děje se tak na úrovni rodin, jednotlivých učitelů, škol a zřizovatelů. V některých rodinách a  školách dochází k řízené snaze využít zkušeností z experimentálního období pro aktualizaci vzdělávání a zvýšení jeho budoucího využitelného potenciálu: využití sdílených vzdělávacích obsahů na internetu, zvýšené využití komunikačních platforem k podpoře vzdělávání ve standardních i nestandardních situacích (nemožnost žáka účastnit se výuky fyzicky, další vlny Covidu-19), umožnění flexischoolingu dle individuálních potřeb žáků, propojování formálního a neformálního vzdělávání. Někteří zřizovatelé se snaží tyto tendence cíleně podporovat a využívají komparativně lepších podmínek pro dlouhodobý rozvoj (Praha, Jihomoravský kraj). Někde naopak dochází ke stagnaci, snaze o návrat do původního modu operandi a k nesnázím způsobeným výpadkem přerušení standardního vzdělávání během nouzového stavu (propad úrovně gramotností u větší části žákovské populace, zejména v nejvíce postižených krajích, zejména v Karlovarském a Ústeckém, ale i v dalších sociálně slabších či vyloučených lokalitách). Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska tak bude docházet ke gradaci vzdělávací, inovační a v konečném důsledku socioekonomické nerovnosti na několika úrovních (regionální, lokální i sublokální). O to těžší pak bude pro budoucí vzdělávací politiku takové nerovnosti zmírňovat. Pro celospolečenský vývoj to pak znamená, že distribuce přidané hodnoty, vyplývající z vývojové asymetrie, bude nerovnoměrná a tato nerovnoměrnost bude komplikovat snahy o posun ČR z druhého do prvního koše inovativních společností, tedy společností s výraznou perspektivou.

Pravděpodobnost naplnění scénáře: 50 %.

3. Rezignace na vzdělávání. Snaha ušetřit za každou cenu ve prospěch technologicky, sociálně a pedagogicky zastaralých konceptů. Snaha politicky upřednostnit názor těch, jimž vzdělávání z dlouhodobého hlediska nepřináší dostatečnou perspektivu.

Vláda hledá primárně úspory v rozpočtu a nebere v úvahu střednědobé a dlouhodobé dopady úsporných opatření. Zřizovatelé nemohou v důsledku plošných rozpočtových opatření realizovat vlastní regionální a lokální vzdělávací politiku. V oblasti vzdělávání dochází k rozvoji pouze endemicky a vzácně, tam, kde jsou podmínky rozvoje dlouhodobě socioekonomicky příznivé (prosperující lokality, zejména části velkých měst). Podstatně větší část vzdělávacího systému naopak stagnuje, případně zvyšuje svůj handicap v zaostávání za vývojem v rozvinutých společnostech. Dochází k plnému naplnění rizik, které zesílila koronavirová krize, naopak příležitosti zůstávají nevyužity. V oblasti vzdělávání dominuje snaha návratu k původnímu stavu s výjimečným výskytem ostrovů progresivní deviace. Celkové oslabování veřejného školství vede společenské elity primárně ke snaze hledat cestu ke vzdělávání dětí v paralelním vzdělávacím systému (a tedy k erozi společenské soudržnosti), sekundárně pak k tlaku na uvolnění zákonné povinnosti vzdělávat ve prospěch těch, kdo dokáží na základě svého statusu zajistit svým potomkům kvalitní vzdělávání bez ohledu na možnosti veřejného vzdělávacího systému.

Za této situace dochází k otevřenému schizma mezi cíli strategie 2030+ a reálným postojem přímých aktérů vzdělávání (zejména ředitelů a učitelů, ale i rodičů). Zvýšené požadavky, které systémová změna přináší, jsou v přímém rozporu s investičním deficitem a nutně zvyšují míru nespokojenosti a nedůvěry v řízení vzdělávacího systému a přeneseně i ve strategické záměry. Naopak roste podpora “starých dobrých” konceptů a řešení (vzor vzdělávání, jeho obsahu, struktury a přístupu z konce 20. století). Tento stav efektivně odrazuje ty, kteří by zvýšili lidský potenciál ve vzdělávání, od vstupu do této profesní oblasti. Ze střednědobého i dlouhodobého hlediska klesá ekonomická konkurenceschopnost ČR, míra resilience a adaptability české společnosti v prostředí globalizované proměnlivosti; pomyslný bludný kruh ji vede k opakovanému přijímání týchž kontraproduktivních opatření, která ji vzdalují od naplnění představy mnohovrstevné prosperity.

Pravděpodobnost naplnění scénáře: 35 %.

Co je třeba učinit k naplnění scénáře preferovaného iniciativou KoroNERV-20?

Doporučení pro stát a aktéry řízení vzdělávacího systému:

  • Trvale navyšovat investice do vzdělávání s přesně stanovenými prioritami: podpora lidského potenciálu na úrovni ředitelů a učitelů, důsledná realizace strategie 2030+ včetně analýzy příležitostí a rizik a pilotáže “pop up” inovací koronavirové nouze, podpora digitální infrastruktury, vnitřní i vnější transformace vzdělávací struktury, redesignu klíčových výstupních a vstupních zkoušek (přijímaček, maturit).
  • Stanovit jednoznačná pravidla pro udržení povinné školní docházky. Z krátkodobého hlediska se jeví jako optimální, aby docházka zůstala povinná s tím, že výjimky může v odůvodněných případech udělovat ředitel školy (MŠMT ve spolupráci s MPSV).
  • Pomoc ohroženým sociálním skupinám pronájmy digitální infrastruktury, včetně nezbytné servisní pomoci školám (MŠMT ve spolupráci se zřizovateli).
  • Soustředit na využití příležitostí a eliminaci rizik státní a evropské dotace, zakomponovat tuto agendu do současných plánů a projektů, jako je implementace strategie 2030+ (MŠMT ve spolupráci s MMR).
  • Zajistit kvalitní obsah vzdělávání, stanovit kritéria kvality a umožnit využití obsahu pod licencí creative commons, mimo jiné k podpoře propojování formálního a neformálního vzdělávání a flexischoolingu (ve spolupráci MŠMT, Národního pedagogického institutu a MK).
  • Důkladnější využití datové báze k tvorbě vzdělávací politiky opřené o přesnější znalost stavu a k vytváření srozumitelných analytických obrazů, např. mapy implementace inovativního vzdělávání, mapy digitální infrastruktury (MŠMT ve spolupráci se zřizovateli, Českou školní inspekcí, OECD a datovými experty typu IDEA při CERGE-EI).
  • Užší spolupráce s médii, zejména s médii veřejné služby (MŠMT a Národní pedagogický institut ve spolupráci s ČT, ČRo a dalšími distributory informací s velkým dosahem k cílovým skupinám).
  • Systematická transformace počáteční (pregraduální) přípravy a celoživotního vzdělávání učitelů a ředitelů ve prospěch cílů strategie 2030+ s využitím poznatků a příležitostí koronavirové experimentální situace (Národní pedagogický institut a fakulty připravující učitele); zejména v případě ředitelů je třeba soustředit se na jejich dovednosti pedagogických manažerů, což úzce souvisí s potřebou snižovat administrativní, neproduktivní zátěž škol (Národní pedagogický institut, fakulty připravující učitele, zřizovatelé).
  • Realizace zamýšleného “středního článku řízení” (strategie 2030+) jako servisní organizace pro školy (MŠMT na základě zahraničních inspirací, např. Jižní Korea a Finsko).
  • Systematický dialog s podnikatelskou sférou pro podporu vzdělávání (MŠMT ve spolupráci se zástupci business sféry).
  • Systematické zapojování tvůrčích a ve vzdělávání důležitých aktérů z nevládní sféry (Eduzměna, Jeden svět na školách atp.).
  • Postupně zakomponovat inovativní (i distanční) vzdělávání do legislativy (MŠMT).
  • Zpracování domácích i zahraničních zkušeností a jejich systematizaci či modifikace pro využití v podmínkách českého vzdělávacího systému. Mnoho inovativního se děje v českém veřejném i neveřejném školství; místo restrikce neveřejných škol je třeba hledat objektivní důvody, které vedou převážně vzdělanější rodiče ke snaze o opt-out z veřejného vzdělávání (MŠMT ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem).
  • Nutnost intenzivní komunikace mezi řízením vzdělávacího systému a řediteli/učiteli. Všechny dosavadní snahy o transformaci vzdělávání v ČR selhávaly zejména v tomto bodě. Investice do vzdělávání nutně musí počítat s tím, že potřebné inovace je nutné ve smysluplné formě doručit do škol, samozřejmě za průběžné snahy vytvořit pro takové inovace životaschopné podmínky (MŠMT, zřizovatelé a další aktéři řízení vzdělávacího systému).

Doporučení pro zřizovatele:

  • Podporovat rozvoj digitální infrastruktury jako součásti „školské“ infrastruktury (připojení, technologie, aplikace, obsah, komunikace, servis).
  • Zpracování krajských a místních akčních plánů k čerpání prostředků z EU s cílem podpory inovativního vzdělávání.
  • Klíčová je podpora ředitelů škol jako hlavních “change makers” ve střednědobém a dlouhodobém horizontu zvyšování kvality českého vzdělávání. Jde zejména o dovednost práce s pedagogy a jejich vedení směrem k naplňování cílů vzdělávací politiky (příkladem může být Jihomoravský kraj a jeho pokus vytvořit tzv. ředitelskou akademii jako inkubátor kvalitního pedagogického managementu).

Komentáře členů platformy KoroNERV-20

Bob Kartous, VŠEM, autor knihy No Future: “Všechna rizika, která se projevila během koronavirové nouze, jsou více méně notoricky známá. Snad to poslouží jako dostatečné memento. Vedle toho se ale objevily příležitosti, které vznikly během nečekané experimentální situace a potřeby ze dne na den přenést vzdělávání zcela do virtuálního prostoru. Bylo by skvělé je zachytit a využít. Někteří studenti, rodiče, ředitelé a učitelé se dokázali posunout nikoliv jen v technologickém pojetí vzdělávání, ale v uvažování o něm velmi zajímavým způsobem. Škrty v investicích do vzdělávání by znamenaly, že nám tyto příležitosti protečou mezi prsty.”

Daniel Münich, ředitel think-tanku IDEA při CERGE-EI: “Jako nadproblém vidím zastaralý způsob veřejného managementu ze strany MŠMT a některých jemu podřízených organizací. Dokud si tuto skutečnost nepřiznáme a neprovedeme zásadní změny, bude vše dále uvedené opět jen dalším ze snů pod polštářem.”

Mariana Čapková, předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání: “Do blízkého budoucna bude výzvou podchytit děti ze sociálně ohroženého prostředí, kterým se rodiče neměli v rámci domácího vzdělávání šanci věnovat. Pohlídat jejich znovuzapojení do vzdělávacího systému, pomoci jim dohnat zameškanou látku a navázat zpět sociální kontakty, které byly v rámci koronavirové nouze přerušeny.”

Otakar Foltýn, armádní specialista na problematiku tzv. hybridního válčení: “Původně nepřímý vliv vzdělávání na bezpečnost se v 21. století překlopil do vlivu vyloženě přímého. V době typické pro technologie umožňující zacílit jednotlivé osoby a ovlivnit jejich vůli, aniž by si to uvědomily, je extrémně důležité, vybudovat daleko vyšší stupeň schopností v oblasti nakládání s informacemi a orientace v komplexním prostředí. Brannou povinností budoucnosti je skutečně informační gramotnost. Nevzdělaná společnost je snadno radikalizovatelná, rozdělitelná a tedy i extrémně zranitelná.”

Doporučená inspirace k řešením v oblasti vzdělávání:

Audit vzdělávacího systému v České republice 2019:

https://audit.eduin.cz/

Hlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+:

https://www.msmt.cz/file/51582/

Světová banka: Remote learning, EdTech and covid-19: https://www.worldbank.org/en/topic/edutech/brief/edtech-covid-19

Distance learning solutions

https://en.unesco.org/covid19/educationresponse/solutions

The COVID-19 pandemic has changed education forever. This is how https://www.weforum.org/agenda/2020/04/coronavirus-education-global-covid19-online-digital-learning/

Autor konceptu: Bob Kartous

Na zpracování se kromě autora podílela pracovní skupina KoroNERV-20 pro vzdělávání: Mariana Čapková, Ivan Pilný, Daniel Münich, Otakar Foltýn.

Doporučeními přispěli Helena Horská a Radim Dohnal.


[1] Vzdělávání na dálku v ZŠ a SŠ: https://www.csicr.cz/Csicr/media/Prilohy/PDF_el._publikace/Tematick%c3%a9%20zpr%c3%a1vy/Vzdelavani-na-dalku-v-ZS-a-SS-Tematicka-zprava.pdf.

[2] The Future of Work After Covid-19: https://www2.deloitte.com/us/en/insights/focus/human-capital-trends/2020/covid-19-and-the-future-of-work.html.

[3] Flexischooling: https://www.futureschool.com/blog/what-is-flexischooling/.

[4] Global Innovation Index: https://www.globalinnovationindex.org/gii-2019-report#